(Foto) Zápisník

Počasí je stále spíš podzimní a tak Vám nabízím další pokračování deníku z našeho putování po Východním Sajanu v létě 2003 ve snaze vylézt na nejvyšší horu Munku Sardyk a taky z přechodu bajkalského ostrova Olchon. Pokud nechcete číst online verzi na pokračování, zde je kompletní denik ve Wordu. Deník už kdysi na webu byl, ale pak díky rekonstrukci na dlouho zmizel, takže chybu napravuju až teď. Přeju příjemný počtení…

PS: upozor�?uju, že jsem neprováděl v důsledku extrémní lenosti žádné (ú)opravy co s týče gramatiky a tak  může být čtení tohoto textu pro některé jedince moc silné kafe..
Zde je první díl a druhý díl deníku.

den třináctý – 18. srpen

Kvůli přívozu vstáváme neskutečně brzo – už v šest ráno jsme na nohou.No někdo dřív, někdo později..Opět nám pěkně prší, aby se to nepletlo. Balíme mokré stany, spacáky a ostatní věci, myjeme se v šedivém jezeře, které se válí pod náspem a valíme do Portu. Na břehu beru prvních pár kamínku na památku. Pak je budu vydávat za šutry ze Sajan:) deme zase nazpět k přístavu, je tu už dost lidí a nikdo nic moc neví. No snad to v těch 7.50 přijede. Ano, je to tak, jsme na přívozu Bábuškin, jíme sušenky a mě dokonce vynechala babuška pokladní. Asi prézent za vytrvalost…Jinak hrubý jízdní řád přívozu Port Bajkal >> Listvjanka: 6.40 / 7.50 / 8.50 / 10 /12.10 / 15 / 17.10 / 19.45 a po půl hodince nazpátek…cena 18 R za duši. Plujeme velkým obloukem okolo ústí resp. výtoku Angary z Bajkalu. Celkem fantastický pohled na jedinou řeku vytékající z jezera. Toto místo díky proudu nikdy nezamrzá a před vybudováním přehrady dole po proudu zde trčela asi půl metru nad hladinu skála…No jsme v deštivé, pošmourné Listvjance. Hned v přístavu to rozbalují trhovci s řadou stolů,na nichž jsou různé broušené a nebroušené kameny, obrázky, kytky či různobarevné koule. prostě cetky. Taky plno výrobků z březové kůry, jak si vzpomínám. Dobré suvenýry, fakt že jo, ale asi bych pak žral trávu. no jen křišťálová koule by se hodila na odhad počasí, shodujeme se. Jíme naši novu a už oblíbenou snídani (hlavně u Bíďi): zguščonku s buchtou (no vánočka s rozinkami zhruba) a mlékem. No a co je to zguščonka, je to v podstatě zkaramelizované mléko? či něco jako nutella. Kuba si oblíbil jednu elementární ruskou větičku, celkem užitečnou.. Ani to radši nebudu rozebírat, no prostě oslovoval nebohé Rusi slovy:”Što eto?” Napřiklad přišel k nechápajícímu maníkovi s autem, ukázal na bourák a řekl “što éto?” No divím se že mu nerozbili hubu hned…
Kousek od přístavu, vlevo po silnici, je pošta. Hrneme se dovnitř a posíláme po čtrnácti dnech zprávy domů. Pohled, starý a vybledlý, stojí 10 R a známka taky 10 R. Nové se prodávají jen v paketu po deseti kusech. Opravdu zde bych takový tvrdý marketing nečekal. no mě se v chaosu podaří dvě zcizit a poslal tak dvě pohlednice a fakt pěkné. Jsme zvědav, kdy dojdou. už jen vypl�?ování bylo zábavné a napínavé. Dušák se pochlapil a píše Česká Republika “pa rusky”. A dobře, dlužno podotknout. V 11.00 jedeme za 70 R do Irkutsku, řidič nám nedovolil dát si batožinu dospodu a tak cestujeme starým Ikarusem zavalení bágly. Krása, zapasován mezi svým a cizím báglem, tyčí pokouším se usnou. daří se a klimbám až do Irkutsku, Jsme v Irkutsku na autobusáku, bordel, zmatek a nejdřív najdeme marštutku do Chužiru na Olchonu. Ivan to domluvil na 3300 R/ 9 lidí.Což je naprosto super cena. A dokonce nám počká do 2, než pokoupíme. Já nacházím na rohu Čechovovy ulice hned vedle Centralneho rynku Internet za 40 R/hodina. A celkem to sviští, píšu maily a vzkazy domů. Tady je alespo�? jistota, že to bleskem dojde domů.. Kuba si nechává prošít rozlepenou botu, ostatní jěště něco pokupují a já nechávám na pultu u babky peněženku. Ta je poctivá, vrací ji Lukášovi a já jen nevěřícně kroutím hlavou…další důkaz Ruské poctivosti!! A po třetí už jedeme směr Bandanaj a Olchon. Mimochodem celému systému maršrůtek a jejich řidičů šéfovala agilní ženská, že by fungující matriarchát? Počasí je nestále, občas prší jako z konve a to i na naše bágly na střeše! Ale valí to celkem slušné mírně zvlněnou zemědělskou krajinou, okolo pole, louky kolchozy a vesničky. Stavíme u motelu, dáváme pirožky a maroženoje ( neboli originál ruskou zmrzlinu ). Bistro je postaveno v Burjatském stylu, celkem nové a dobře zařízené – v televizi běží přímý přenos z mistrovství světa v atletice v Paříži. Kvalita silnice se rapidně zhoršuje a tak 50 kilometrů před přívozem je to už regulérní pol�?ačka. Mimochodem míjíme lovecký obchod a tak obět probíráme problém “titanový nůž”, který celou dobu chce Kuba jako suvenýr…
Krajina na pobřeží Bajkalu u přívozu je podobná zhruba Hebridám, či Irsku, Skotsku. Prý. Všude, kam oko dohlédlo byly zelené louky, stepi, hluboko do pevniny zabíhající zátoky s útesy. A nad tím vším šedivá obloha. Přívoz u vesničky MRS (ne MSR!!) – čte se to “emeréés” jel celkem okamžitě a už to valíme po ostrově. Mírně zvlněná step všude okolo. Dost neutěšená, šedivá krajina. Cesta je po dešti totálně rozbahněná, čekám, kdy budeme tlačit. Resp. kdy řidič řekne, že dál “nět možno”.No po osmé večer jsme konečně v Hužiru u velké dřevěné hospody. Pavel nás vede mořem bláta k magazinu, kde prý mají skvělé pirožky – no pro dnešek došly, snad zítra. kempujeme b borovém lesíku na písečných dunách za vesnicí. bylo dost těžké najít místo bez střepů a bordelu. Nakonec však stavíme naše stanové městečko na písečných dunách.Všude okolo písek, zajímavý kytky, houbičky rostoucí z lejn atd. K vodě je to tak půl kilometru přes příjezdovou silničku. Voda je ovšem i zde v relativně teplejším malém moři jako břitva. A tak spíš obdivujeme rozpadlý rybzávod, staré i novější lodě v přístavu a kýčovitý západ slunce nad Bajkalem…Po gulášovce s bramborami ( které nesu již z Aršanu – pamětnice) várka kafe, čaje a koukáme na hvězdné nebe. Je to snad první takhle pohodový večer za těch 14 dní! Je fakt, že na Olchon jsme jeli hlavně kvůli zdejšímu jistému počasí, kvůli zvláštnímu makroklimatu. Chceme se zde především opalovat, flákat a nabírat síly. To vše pod zástěrkou outdooru, trekkingu a dalších vznešených pojmů!! Postupně jdeme spát, je půlnoc, ohe�? hoří smolným jasným plamenem. Není divu – pálíme proschlé borové větve.

den čtrnáctý – 19.8.

Vzhledem k tomu, jak jsem se předchozí dny rozepsal, pokusím se vyprávění nyní trochu zkrátit. Snídáme ovesnou kaši ( mlíko jsme si připravili večer z krávy v prášku). Jak je všude okolo písek, tak trochu skřípeme zuby. Kuba s Dušákem dávají ranní koupel, prý super, jen jsou trochu modří a špatně artikulují… Balíme vše i s tunou písku a jdeme se nažrat do Magazínu. Jinak se to nedá nazvat. Mléko, zguščonka s vekou, chleba, cibule a rybičky . Na to pirožky, které jsou dnes čerstvé a teplé… Dávám si moje nejoblíbenější s kapustou (=zelím). Není divu, že se nám těžko zvedá a jen pomalu se vlečeme přes vesnici k mysu Burchan. Cestou ještě nakupujeme plno zásob v Magazinu na konci hlavní ulice ( nový, drahý a výborně zásobený). Mys je posvátným místem místních (původních) obyvatel a taky oblíbenou turistickou atrakcí. Vybíhá nádhernou skalní šíjí obloukem do Bajkalu a je zakončen pravidelnou jehlanovitou skálou. Uzavírá tak téměř kruhovitou zelenkavou lagunu. Na druhé straně míjíme velkou kruhovou jímku plnou odpadků… Dál jdeme stepí a napojujeme se na prašnou silnici do osady Harancy, asi 3 km jdeme za úmorného vedra borovým lesem a pak vycházíme do stepi. Tam nás potkávají dva kluci na motorce se sajtnou a že prý nám prodají za 4R omuly. A zmizeli v prachu. Rozděláme tedy ohe�? (kdyby to chytlo okolo , tak zpopelníme celý Olchon) a jdeme cca 2 kilometry pro vodu. Poprvé se koupu v Bajkalu (asi 20 temp!). Vracíme se s vodu, ohe�? hoří a kluci s rybami nikde! Klasická fligna… Dušákovi se stala taková nemilá věc, jaksi mu skoro shořelo triko. No nasmáli jsme se…holt cizí neštěstí! Hasíme donesenou vodou a mažeme dál stepí. Je to celkem ubíjející a monotónní, obrovská placka, všude tráva a vyschlé kravince. Po šesté hodině jsme v Chalgaji, pár dřevěných domků utopených v blátě. Kupujeme zde konečně ryby a kilo tvarohu. Kempujeme hnedle za vesnicí, asi půl kilometru od Bajkalu, opět na písečných dunách zarostlých mateřídouškou ( Ivan si ji sbírá). Dříví na ohe�? se jeví jako problém, je to vysbírané do mrtě, protože nedaleko je ruský kemp…
Hlavním problémem nakonec nebylo dřevo, které jsme z dálky dotáhli, ale systém pečení, smažení či grilování omulů. Kuba zkonstruoval gril ze starého kola s výpletem, opékalo se také na klacku – ale omul má dost křehké maso a padal tedy z klacku – a nakonec se ukázalo nejlepším pečení ve víku od hranaté nádoby na vaření. Pěkně na oleji se sósem..špica věc. Akorát to bylo trochu ostré a slané a chleba málo, tak jsme vypili zhruba půl Bajkalu…Je to naprostá pohoda, navíc se dorážíme tvarohem s cibulí a solí, naprostá delikatesa. Hlavně , že jsme výrobní proces tvarohu viděli jen krze husté pla�?ky plotu…nebe je naprosto přecpané hvězdami, občas nějaká spadne! Po předchozích dnech si přeji už jen to, aby zítra nepršelo. Kuba usíná pod hvězdami, hlídá ho náš pes, který se ale moc nehýbe poté, co se ukrutně přežral zbytků ryb. Jde s námi s Hužiru a postupně se jeho jméno ustálilo na krásném a jednoduché “Sabaka”. Ukrutně svítí červený Mars.

den patnáctý – 20.8.

Dneska se mi podařilo vstát v sedm hodin a vylézám potichu ze stanu, koukám na mumii u ohně – Kuba zjevně žije. Beru foťák a jdu směrem k Bajkalu. V raním světle právě vycházejícího slunce mají písečné duny něco do sebe. Člověk si všimne i malých návějek v písku, které jsou vykreslené stíny. Super jsou také nasvícené mohutné sosny i torza padlých kmenů v písku. Vedle jednoho sedí ranní práče Ivan a hraje na malou píšťalku a celkem zajímavě, sedí to sem, ač vůbec netuším co to je…Ani nevím proč, ale nakonec jsem nic nevyfotil, nějak to nešlo. Pak bereme vodu, vaříme kus kus se zguščonkou, rozinkami, balíme. Já zahrabávám hůlky do písku pod modřínem, jsou celkem KO a nechce se mi s nimi tahat.Naším dnešním cílem je přechod ostrova napříč přes nejvyšší vrchol Žima (1278 m ). A tady jsem se rozdělili, protože Petrovi se nechtělo už moc “chodit” a Ivan se k němu přidal a tak šli do cíle naší cesty, vesničky Uzuri, po silničce okolo pobřeží. Srabíci. My se odvážně vydáváme přes louku kamsi do lesů, kde tušíme ten “kopec”. Vycházíme zhruba v 11 hodin. Pokud si vezmeme za základ hladinu Bajkalu ve výšce 460 m nad mořem, máme to dneska zhruba 820 metrů převýšení. Na to, že před sebou vidíme louky a za nimi mírně zvlněné zalesněné kopečky, je to celkem pecka!
Zpočátku cesta ubíhá v pohodě stepí, lesními cestičkami, borovým hájem. Lezeme na skály nad údolím vyschlého potoka, fotíme, funíme v děsném vedru. Snažíme se orientovat v mapce, podrost houstne a my jsme v koncích. Dereme se křovím čím dál, tím víc do kopce po jeleních ochozech. Začínáme opravdu bloudit, protože jsme trochu zmatkovali a na jednom malém kopečku jsme si již mysleli, že jsme nahoře. Krutý omyl. Cesta je dost drsná, přidává se spálený porost a vývraty. Bíďa s Kubou se pořád hádají (s buzolama) o směr postupu. No jdeme zatím správně, pořád do kopce. Ovšem za chvíli jsme jak kominíci, přelézáme stále větší a hustší polomy, nadáváme a padáme na hubu. Taky jsem hodil pěknou tlamu, o kousek jsem minul hlavou pahýl smrku a za vteřinu mě dorazil bágl.. vstávat se mi moc nechtělo. Pak se přes skály probíjíme na hřeben. Je to skalní předěl, od něhož spadají skály do hlubiny k pobřeží. zpočátku kolmo a pak pod uhlem zhruba 50 stup�?ů. Tato mírnější část je porostlá (spáleným) modřínovým lesem. Skály jsou nádherné, modro šedivé asi vápencové. Ale spolu se spáleništi to působí trochu depresivně. A hlavně ještě zdaleka nejsme na vrcholu. Čeká nás další hodina boje na zhruba kilometr a půl vzdálený nejvyšší vrchol. Pauzy jsou čím dál, tím častější. Zhruba ve 2 odpoledne jsme konečně na Žimě, nejvyšším vrcholu ostrova Olchon! Samotný vrchol je v podstatě navršená kupa sutě, navršku je opět modlitební kůl s fáborky. A fučí tady, rozhledy úžasný, dole v hlubině Bajkal, všude okolo taky Bajkal.
No každopádně na romantiku není čas, mažeme dolů. kloužeme blátem z popela, balancujeme po kládách 2 metry nad zemí v polomech, padáme a opět vstáváme. Konečně jsme u sklaní hradby z které vidíme snad zářez potoka, který vede k Bajkalu a dalo by se tam přespat! Do Uzuru nedojdeme dnes ani náhodou! Ovšem ten kousek k údolí je další hodina a půl…fotím na zakázku Kubovo krvavé koleno.. a taky jednu pauzu na kmeni. každému už je jedno, že sedí na zčernalém kmeni…že má boty plné popele, ten je ostatně úplně všude. marast pomalu ustupuje a jsme v údolí vyschlého potoka. je 8 večer! Snad už to bude kousek – dle mapy zhruba 2 kilometry. Nebyl! ještě další víc jak hodina klopýtání přes kmeny a balvany. Musím zmínit Sabaku. Chudák pesan, ten nám musel nadávat! Pak už nemohl ani štěknout. byl úplně hotevej. Taky nám někdo proklestil část údolí motorovkou? To jsem teda nečekal..Poslední rána, na konci údolí je asi 6ti metrový skalní práh, který překonával dřevěný žebřík z kmenů. Pro nás pohoda, pro Sabaku nepřekonatelná překážka, k�?učí, vyje a nám to rve srdce. Dlouho to neřešíme. Začíná pršet. Na břehu na travnatém platu táboříme a já s Bíďou jdeme převést Sabaku přes hřeben. Doufejme, že to půjde. Další hodinu se s ním trmácíme přes kopec, ale je u nás!! Sláva. Vaříme polívku, těstoviny, čaj a jsem úplně grogy. Totálně. Bylo to o fous. Docházeli jsme za tmy v deset večer. Bajkal bouří a nabrat vodu či umýt se je boj s metrovými vlnami. Ale zas je pohoda. Zvládli jsme to a Kuba s Pavlem probírají hospody v Krasu a na Moravě obecně…závody na kolech všechno možné i nemožné. zase se potvrdilo, že jakmile hoří ohe�?, člověk je plný jídla a má kde spát, kouká se na věci úplně jinak. Ovšem hlavní vyznamenání zasluhují především Gabča, protože to byl výkon a Sabaka, za blbost, že šel s námi. Jdeme spát , ještě dopisuji deník a Bajkal bouří, uspává…

den šestnáctý – 21. srpen

Pomalu vstáváme, bolí nás každá kost a sval v těle. Vaříme litry čaje. Prší, jen se leje. Nikomu se do toho nechce. ale před polednem je nakonec vše sbaleno a vyrážíme. S Lukášem jdeme opět přehnat Sabaku přes kopec, nechce, je vyčerpaný na maximum. nakonec se dílo po hodině daří a my pokračujeme dál. Vylezeme do prudkého svahu nad ka�?on potoka a jdeme cestou necestou, houštím nehouštím směrem snad na Uzuri…bloudíme. Všechno je mokré, slizké, ze shora padá voda a každý jde jen z podstaty. Busola zhruba ukazuje směr. Velmi zhruba, ale ještě že ji máme. Takový pocit, že nevím. kde jsem a kam jdu jsem ještě nikdy neměl. Po pěti hodinách se vynoříme z lesa a mlhy a po hodince chůze jsme v Uzuri. Úplný zázrak. Moc dobře se to nedá popsat..
V Uzuri se schováváme do první boudy, která má předsí�? otevřenou. pod lesem kempují Rusáci a Petr s Ivanem. No Ivan se ráno zvedla šel do lesa kamsi. Super, ještě ztracený Ivan, to nám ještě scházelo..a Petr je naprosto klidný, ani mu nepučil bundu nepromokavou! V chatce se převlékám e do suchého, vaříme čaj a kafe. V zadní místnůstce je děsný smrad, Pavel něco našel v pytlíku za prknem – asi ryby – rok staré. tak tam zakládáme kuřácký kroužek. Kouříme Pravé nostalgie za 3 R!! A skautíci kouří jako fabriky…Pavel vytahuje a nacpává dýmku. To je pohoda na n-tou. Ivan se nakonec našel a přesunujeme se do jiné chatky úplně na pobřeží ( zelená, nejvíce vpravo čelem k Bajkalu). Poradil nám ji bezzubý Burjat, nabírající vodu do lejty…Je otevřená, v ní palanda pro pět lidí a na zemi místa taky dost. Ale my s Dušákem spíme venku a Pavel taky. Zbytek na palandě. A s komáry, miliardou komárů…Večer vaříme na improvizovaných kamnech polívku s čínskýma nudlemi..opět si opakuji ..”dlouhej kouř a pohoda jazz” . Postupně odpadáme a opět nás uspává příboj, tříštící se o mohutný násep. Tak jsem strávili výroční okupační den v Rusku!!

den sedmnáctý – 22.srpen

Dnešní dopoledne padlo na domácí práce – mytí, praní, šití a přebalování věcí. Něco málo sníme a vyrážíme na mys Hoboj. Po dlouhém zvažování necháváme věci krom pasů na místě tak, jak jsou. Kdo by to kradl? Jedině piráti…A tak na poledne jsme již na útesech nad Uzuri. A začíná být vedro, výhledy z útesů jsou velmi kýčovité. Dělíme se na skupinky, přičemž jedna skupina má téměř všechnu vodu a ta naše nic…grr valíme dál, plno zajímavých kytek ve stepi, divocí koně a Bajkal hluboko pod námi. Cesta je nekonečná, Pavel říkal něco o dvou hodinkách…žíznivou optikou nevidíme na mysu Hoboj nic moc extra! Kluci nikde a tak se obracíme a s Lukášem a Gábinou po chvíli jdeme zpět do Uzuru. Spíš utíkáme, ženou nás všudypřítomní komáři ( kde se v tom suchu ve stepi berou je záhada). Před pátou jsme zpět u chatky a pijeme každý zhruba dva litry vody…přepočteno na kilometry to bylo zhruba 20-25 kilometrů! Jsem z toho trochu rozladěný, kluci se pak vrací jakoby nic…vaří žampiony a ještě se hádáme kvůli mé teorii hladu. Prostě mi připadá blbost najíst se teď před další cestou..
V šest vyrážíme na cestu do Pjesčanky na druhé straně ostrova, je to zhruba dalších 12 kilometrů. Ovšem první dva kilometry letíme – opět kvůli komárům- jednu chvíli šílím, mlátím kolem sebe, řvu, shazuji bágl a utíkám. Směju se jak šílenec. Kuba má nevěstin závoj na hlavě ( ze záclony) a j e prý vpohodě. Poléváme se litry repelentu, pro komáry je to zřejmě božská mana….proto se zde omezím na stručný popis cesty lesem, stepí, lesem a občas baráky…musím uznat, že jediný, kdo chodí rychleji než já, je Kuba. Maže o 106. Za 2.5 hodiny jsme v Pjesčance v osadě, zkoušíme koupit ryby – chtějí 10R za malou čudlu. Tak to ne! Kempujeme na písečných dunách za posledními rozpadlými baráky. Sehnat dříví ve stokrát obraných borovicích a modřínech okolo je problém. Jsou to takové písečné plazivé bonsaje…Ale jinak krása, komáři vyhlašují příměří a vaříme rizoto, pak ještě instantí nášup. Borové klacky nádherně voní, smůlou a čoudí, když hoří. nebe je opět plné hvězd. A tak uléháme spokojeni a nasyceni , sic chudší o půl litru krve. Naše Olchonské dobrodružství se pomalu uzavírá…

den osmnáctý – 23. srpen

Panečku, dneska se počasí předvedlo, ze stanu mě vytahuje až úděsné vedro a s tím související – jemně řečeno smrádek. Slunce je přišpendlené na azurové obloze a písečné duny dávají zdání Sahary. V tomto počasí nelze den zahájit jinak, než koupelí. Rozdíl mezi teplotou vzduchu a vody je tak 20 stup�?ů, když se člověk ponoří, tak to syčí. Za všeobecné pohody probíhá snída�?ooběd -klasika vločky, mléko, müsli. Okolo poledního, kdy se mi zdá, že vidím fatamorgánu, vyrážíme na další cestu. Za hodinku jsme došli na místo našeho “omulového” kempu. vyzvedávám si hole, jsou celkem vp pohodě. A u baráčku ve vesnici dáváme energetickou bombu! Tvaroh smíchaný s cibulí, česnekem, solí, grilovacím koření a kmínem..úžasný bylo hlavně to koření! pokra¨čujeme dál. Teď už jdeme spořádaně po cestě, ne nekonečnou stepí jako při cestě sem. Skupinky se trhají, mě celkem vyhovuje jít sám, svým tempem. Doufám, že si nemluvím nahlas, kdo ví. Přemýšlím o ptákovinách, asi jako každý. – Domov, rodiče, všichni blízcí i dalecí, škola, práce, dům, zahrada, Internet, pak zas prázdno. Je jasné, že tady si člověk odvykne filosofovat. Nemá na to čas. A pak v určitých chvilkách se mu to nahrne do hlavy a neví co dřív. Mírný přetlak.
Další poznámka se týká zdejších polních (stepních ) cest – každý domorodec si projíždí tu svou a tak vznikají snopy cest různě se křížících, zatím jen v prostoru…Občas je to úděsný pohled a při představě, že pořádně zaprší….Jdeme stylem “robot” a okolo páté jsem na úmorné cestě borovým lesem stoply náklaďák s korbou a už frčíme do Hužiru. Jen chudák Sabaka nestíhá.. Ovšem řidič nás vyhodí ve vesnici před magazinem a chce za svezení 100 R – trochu se hádáme, Kuba to vysvětluje Ivanovi ( princip stopu..) a Ivan, ač nerad to říká Rusům. Nakonec to řešíme diplomaticky a kupujeme jim 2 litry piva. vydáváme se na staré tábořiště mezi smetím a borovicemi, děláme dříví, čistíme ryby, které jsme pokoupili a připravujeme se na velkou žranici. Ostatně pirožková příprava v magazinu byla taky vydatná. Máme i zelí a tak se chystám vařit UCHU, tradiční to ruskou rybí polévku. jak jsem zjistil, tak mezi Rusy není moc známá…Opět rostou různé grilovací pomůcky a stavby. Ovšem dnes je to nějaké na levačku – ryby se nejdřív na výpletu (Kuba) totálně pálí a pak je ještě Lukáš mistrně obrátil do písku.. Takže vyhrává zase klasika – dekl z hranaté nádoby ( pořád nevím, jak ji nazvat jinak). K tomu pijeme extra víno, které na počest svého loučení koupil Ivan. No mě osobně by stačilo 4-5 litrů Očalkova či Baltiky…. Nakonec jsou všichni nacpaný k prasknutí, ucha uvařená, ale nikdo ji nechce jíst a taková to je dobrota…. a hlavně panuje nějaká divná nálada, nikdo moc nemluví, všichni postupně zalézají do stanů a je šlus, konec. Jen doufám, že nezaspíme, protože Ivanovi jede ráno autobus do Irkutsku večer letí do Moskvy. No já ještě chvíli sedím u ohně, postupně stápím pracně nalámané dříví zírám do ohně, to mi jde skvěle. A především, nemyslím u toho vůbec na nic. vůbec. A pak zase přijde ten myšlenkový přetlak, na chvíli… jdu radši spát. jsou 2 ráno.

den devatenáctý – 24 .srpen

Ráno jsem vstávali brzo a ostatní šli vyprovodit Vá�?u na autobus. Stačil jsem ještě poprosit Ivana o aktualizaci webu a jal jsem se hlídat náš kempík. Tak nějak obecně nemám loučení rád a tak jsem se v klídku najedl, prospal na sluníčku a počkal na ostatní, až se vrátí. Tak je nás zase osm. Jako na začátku… Další část denního plánu (vyplenění magazínu) plníme také na výbornou. Kuba se opět mění v gamblera a postupně obehrává v piškvorkách statní o: 3x zmrzlinu a jednoho omula…Další program je takový nudný, v podstatě jak na Jadranu. Koupání, pojídání všeho možného i nemožného v magazínu. Bohužel to koupání je takové dost heroické. Dokonce jsme vylezli na vrak lodi v přístavu, kde předtím skákali místní děti. A chtěli jsme si taky skočit. Jmenovitě Pavel, Dušák a já. Pohled do modrozelenkavých hlubin, kde bylo vidět až na dno, nás přesvědčil, že tudy ne, přátelé… Vybrali jsme si pečlivě kousek paluby ze strany břehu, popošli ještě kousek k mělčině, nadechli se, rozhoupali a …skočili. Načež jsme stáli ve vodě zhruba mírně nad kolena, ovšem do půli lýtek zabořeni v písku.
Odpoledne je to děs běs, hrajeme v pařáku kostky s Gábinou a Petrem, tomu se pořád něco nelíbí a já pomalu začínám pěnit… Ostatní šli shánět omuly na večer a hlavně je zde nápad sehnat a pronajmout si rybářskou bárku, která by nás zavezla na druhou stranu průlivy, do ústí řeky Sarmy. Postupně připravujeme perfektní zel�?ačku s Gábinou a zbytek se vrací, trvalo jim to teda extrémně dlouho. A tím hnusnější, přeuzené omuly donesli. Objektivně řečeno, byli jen těžko poživatelní…Loď na Sarmu je zařízená, pravdu se nestačím divit, cena prý okolo 1500 R.. Negativní na tom všem je, že nemáme chleba a nejsou lístky na bus na příští týden. Ale každopádně jsme najedení, a máme (alespo�? já) zásobu piva. Všichni postupně odpadají a zůstáváme jen s Lukášem a Petrem. Pořádně přikládám, aby bylo vidět do tváří. Debata houstne, snažíme se vysvětlit Petrovi pár blbostí…no moc to neakceptuje a tak postupně zvyšuji hlas, ale k ničemu to nevede. Je to holt Pražák…Výsledkem je to, že nikdo ostatní ve stanech nespí, poslouchají a mě se ulevilo…Hádáme se do 3 do rána….no někdy to přijít muselo..

den dvacátý – 25.srpen

Ano opět přepnu do telegrafického režimu tak, abych dostál spíše kronikářově úloze..Tedy vstávání a velké přebalování. Trochu mě bolí po včerejšku hlava z toho všeho. Následuje přesun k babušce, co prodává lístky na bus – je to v ulici paralelní s hlavní hliněnou třídou. Nakonec zaplatíme, ona nám dává jakýsi papírek, jako že všechno charašo a že za týden určitě pojdeme. Ono totiž to není tak jednoduché, nyní chceme na pevninu na Sarmu a jet pak autobusem ne z Hužiru, ale až od přívozu. Takže toto je pouze rezervace. taková cárovitá a nejistá rezervace. pak už jen dokoupíme zásoby – chleby, cibuli, rybička a masové konzervy.Jsou to všechno děsně návykový věci. A taky tvrdý cukrovinky s mátovou chutí a jedovatou barvou…Loučíme se lehce s Petrem, který toho má prý dost a bude tady sám ležet týden na pláži a chodit na kafe do magazinu…No comment…Taky zjišťujeme, že loď není a nebude. Alespo�? prolézáme molo v přístavu. je s podivem, že v takovém bordelu to všechno relativně funguje…A tak dochází k velkému čekání na zastávce u Hužiru, nikdo nás nechce vzít. Nervní policista po minutě odjíždí..A jen dědek z baráku vedle by nás vzal za 2000, postupně za 1000 a pak za 730 ( 500 na benzín, zbytek na chlast). rezignuje, pospáváme, hrajeme nějaký slovní fotbal ( jsem za debila..) a postupně se smiřujeme s odvozem. Ale najednou nám staví naklaďáček s korbou, za 500 na přívoz – to bereme. valíme na korbě, začíná pršet a tak se porůznu kuklíme do ponč a bund. vyšší části ostrova jsou zahaleny v mlze. Stavujeme se na farmě pozdravit známé ( ne naše:) a jedeme dál. Za chvíli jsme u “Paromu” a vše by mohlo být v pohodě..ale není. Je tady i náš starý známy z Hužiru a jde s opilým vymahačem dluhů a veteránem z Čečny v jedné osobě k nám. Pavel se marně vykrucuje, jak nejlíp dovede. Solíme dalších 730 R. Kuba se na něj nějak blbě kouknul a tak si ho ten kretén vybírá a celkem drsně mu nadává, cosi o o 68 roce, pionýrech, Sovětském svazu atd.. a přitom se mu vehementně snaží vypíchnout oči a dát pořádný direkt. Lidi okolo stojí a evidentně se bojí…tady nevládne policie, ale On. A ví to. nakonec nechává Kubu žít. A to i přesto, že ten odpověděl na otázku, zda umí Rusky: “Ja gavarim, ale nepa�?emaju.” No za to by ho přizabil i mnohem tolerantnější člověk. Nám v tu chvíli moc do smíchu není, ale nálada se u drsoně rychle mění a za chvíli se chce přátelit..
Jsme fakt rádi, že jsme na druhé straně. A “Velká ruka” pomalu mizí v dáli…Odvezli nás za MRS a my pak jdeme asi 10 kilometrů po prašné silnici až k odbočce na Sarmu. Cestou stavíme na kopečku s dobrým výhledem. Kuba s Bíďou jdou obhlédnout vysílač na kopci. Asi se tu hodně chlastá, střepy z flašek jsou úplně všude… Odbočka svírá s hlavní silnicí ostré véčko a v něm je jednak pastvina a jednak děsnej močál. Z něho se zvedají mračna komárů a já opět prchám.. ale na vlhké louce jsou trsy nádherných modrých hořců…Jdeme směrem na Sarmu ještě zhruba 5-6 kilometrů a blížíme se pomalu pod vyšší kopce, které tvoří val zdvíhající se nad pobřeží Bajkalu. Po přejití nejvyššího kopce přes který vedla silnice jsme to zapíchli. Zpestřeno hrou na oklamání projíždějících domorodců, motáme se okolo silnice a kempujeme asi 150 metru směrem proti proudu potoka. Děláme ohniště, dříví , stavíme stany. Mnohokrát zvládnutá rutina, moc se mi do toho nechce a začíná, řekl bych fáze, kdy už si každý odpočítává. Kdy už..bude doma. Ovšem, kde je to doma. Občas se mi v některém okamžiku zdálo, že by to mohlo být klidně tady. Soulad s přírodou, naprosto elementární potřeby a radosti, strasti. Naprosté pročištění mysli, nalezení fyzické i duševní rovnováhy….

den dvacátý první – 26. srpen

Cílem dnešního dne byla návštěva vesničky Sarmy, delty stejnojmenné řeky a výlet proti proudu, kde měli být nějaké mineralogické naleziště. No pravda od rána nejsem v dobrém rozmaru, protože můj návrh: nechat stany tak, jak jsou neprošel a tak vše (zbytečně) bouráme, balíme. Úmorná cesta po silnici do Sarmy taky nc, moc.Míjíme mast�?ácké Bázy oddychu. Hnusné roubenky, chatky a kempy a celé komplexy. Jsou nové a rozeseté po březích zálivů. Celkem záhy jsem v Sarmě, malinká vesnička v deltě řeky. Místní magazín je velmi dobře zásoben a mají zde i celkem milou prodavačku. Paní nabízí půl metrového síha za 100R…. Nakonec kupujeme osvědčené perníčky (máta, vanilka a cosi růžového). Jdeme pokecat s Němci, co kempují v deltě. Dušák odchytil dva borce, ale nejsou extra komunikativní. No tak jdeme dál proti proudu. Dáváme sváču a začínají žrát komáři. zato ryby nežerou, jak zjišťuje Dušák. A to ani koníka, takovou delikatesu! Dušák bude dál chytat a my ostatní jdeme dál průlomem řeky proti proudu. Ovšem po chvíli prodírání křovím, to všechny přestává bavit a vrací se zpět. Dávám si tedy menší sólo výstup na kopec nad námi. Nepopsatelné rozhledy a výhledy na řeku, hory a Bajkal. Vidím Sarminský Golec(1652) – nejvyšší vrchol v okolí. Můj vršek má zhruba 1000 metrů. A pěkně tu fučí. Ale ležím pěkně za šutrem, na sluníčku, vítr hvízdá a tak si říkám, že bych tady klidně umřel. Ale ne teď, teda…dolů valím slalom sutí. Super věc, ty lavinky malých kamínků okolo. Dole jsem v 5 hodin, jdeme ihned dolů, asi jsem se trochu zdržel. Opět nuda, jdeme tentokrát po pobřeží okolo chatek Hnus fialovej. Po 8 jsme v kempu, a díky demokracii v ranním referendu stavíme, vybalujeme jak blbci paranoidní. A viděli jsme živou zmiji na silnici. Pavel se ji pokoušel uspávat, bezvýsledně.>>>
Večere je opět drsná žranice -rizoto s masem a kečupem…každý se cpe, jako by to bylo jeho poslední jídlo. Taky se pořádně balíme na noc. Obsadili jsem zřejmě mrazovou kotlinku a včera byla všem zima.. Krásně svítí hvězdy (hlavně Velký vůz alias Velká pumpa dle Ivana) a to nás v domněnce utvrzuje. Ovšem opak byl pravdou a v noci bylo teplo a tak jsme se pěkně zapotili..

Fotky z výpravy

Prohlédnout celé album (v novém okně)
Dokončení příště…..

This entry was posted on Čtvrtek, Srpen 31st, 2006 at 19.15 and is filed under Na cestách. 5,469 views so far. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can skip to the end and leave a response. Pinging is currently not allowed.